Antonín Dvořák

Na rozdíl od těžkých osudů Bedřicha Smetany, Roberta Schumanna nebo Petra Iljiče Čajkovského, prožil Dvořák svůj život bez zbytečných vražd, sebevražd, pokusů o sebevraždu, úspěšných pokusů o otravu, nemocí či zkrátka bez šílenství, kdy nechtěl postřílet svou rodinu.

To se u velkých umělců často nestává, a možná právě proto mu Zdeněk Nejedlý vyčítal, že mu v životě vše vycházelo. Nicméně i Dvořáka stihla nejedna tragédie. Dospělý Antonín Dvořák byl na svou dobu relativně vysokým mužem, měl něco málo přes 180 centimetrů, přičemž jeho mohutné vzezření podporovala i statná a pevná postava. Ačkoliv vypadal Dvořák se svým plnovousem jako podivín, někdy i rozčílením vybuchl a působil dojmem buldočí zuřivosti, jeho povaha prý byla srdečná a ušlechtilá. Čajkovskij, se kterým se Dvořák setkal v roce 1888, o něm prohlásil, že je to sympatický podivín. A uzavřený a nedůtklivý Brahms si našel ke Dvořákovi hluboký přátelský vztah, který trval až do Brahmsovy smrti roku 1897.

Malý Toníček Dvořák se narodil roku 1841 v malé vesnici Nelahozevsi, kde byl jeho tatínek František a před ním i dědeček řezníkem a hostinským zároveň. Maminka Anna byla dcera místního šafáře. Hospoda Dvořákova tatínka byla známa široko daleko; nejen proto, že se tam narodil geniální světový skladatel, to až později, ale zejména pro vyhlášené pivo (všimněte si, že jak Smetanův, tak i Dvořákův tatínek měli co dočinění s pivem – proto pijte pivo, aby se z vašich potomků také stali slavní skladatelé), velice chutné jídlo – patrně uzené koleno, grilovaná žebra, hamburgery, cheeseburgery, menu se bohužel nedochovalo – a také proto, že tam sám František se svými kamarády muzicíroval. Už od útlého věku pomáhal malý Tonda svému otci, například na svatbách, kde spolu hráli na housle nebo při Nelahozeveských (strašný název) slavnostech.

Jak to v polovině 19. století na vesnici chodilo, měl Antonín převzít živnost po svém otci, tudíž stát se řezníkem. Tato profese mu však velmi dobře nešla a byla tu dokonce jedna zpropadená jalovice, která jedenáctiletého Dvořáka pokaždé, když ji měl přivést, vyválela v blátě! Kráva jedna. To bylo v období zmíněného Bachova absolutismu, proto bylo velice důležité, aby se Dvořák naučil plynně německy. Rodiče ho tedy poslali do Zlonic, kde se měl s místním učitelem Antonínem Liehmannem věnovat studiu tohoto jazyka. Němčině se však moc nevěnovali, spíše hře na varhany, violu a klavír. Liehmann poznal ve svém mladém studentovi zvláštní nadání, proto se s ním začal věnovat i studiu harmonie a kontrapunktu.

 

Skladatelský debut mladého Dvořáka nebyl patrně nejlepší. Ve Zlonicích zkomponoval svou první polku, ze které byl tak nadšen, že ji přinesl do rodné Nelahozevsi, kde chtěl po místní kapele, aby ji zahrála. Neuvědomil si však, že pro trubku je potřeba part ztransponovat, a tak z premiéry skladbičky třináctiletého kluka nebylo nic. (Zjistit více o transpozici.)

Roku 1855 přestěhovali se do Zlonic i Dvořákovi rodiče, sám Tonda pak ukončil studium řezničiny v roce 1856. Podobně jako Smetana, měl i Dvořák problém s povoláním – zatímco on se chtěl věnovat hudbě, jeho tatínek potřeboval pomoc v hospodě. Rozhovor mezi Antonínem a jeho otcem, ve kterém mu vysvětloval, že se nechce věnovat řezničině, vypadal pravděpodobně asi takto:

Ale tatínku, já ten grunt nechci. 

Co to povídáš?

Ale tatínku, já ten grunt nechci.

Nakonec Toníček i jeho tamější učitel Liehmann přesvědčili Františka Dvořáka a zejména Antonínova strýce Antonína Zdeňka, který mu poskytl peníze, že bude nejlepší, když půjde mladý Dvořák studovat do Prahy na varhanickou školu. Ačkoliv rodina peníze ke studiu sehnala, nemohl si mladý Dvořák ani dovolit lístek na vlak, a tak se v září 1857 (v té době už Smetana ve Švédsku skládá své symfonické básně) vydal šestnáctiletý řezník Antonín Dvořák se svým otcem a ručním vozíkem, naplněným osobními věcmi, na 40kilometrovou cestu do Prahy. Ačkoliv se Dvořákovi vedlo ve varhanní škole dobře, necítil se v ní dobře – přišlo mu, že přednost mají ti, kdo mluvili plynule německy. Při studiu, nezdálo se, že by z Dvořáka mohl být někdy v budoucnu skladatel světového formátu. Dokonce se ani nezdálo, že by z něho mohl vůbec být skladatel; učitelé ho hodnotili jako vynikajícího, avšak spíše s praktickým talentem ve hře na nástroj, výkonů v teorii už prý dosahoval horších výsledků. Po ukončení varhanické školy, vypadalo to, kvůli špatné finanční situaci rodičů, že se po druhé stane Dvořák řezníkem a bude pomáhat svému otci v hostinci, naštěstí to ale zase nevyšlo. Vedoucí Pražského orchestru Karel Komzák nutně potřeboval do svého orchestru violistu, kterým Dvořák byl, a tak si dvacetiletý Antonín našel práci a nemusel být závislý na finanční podpoře rodičů.

Jakožto učiteli hudby, stala se Antonínu Dvořákovi velice nemilá věc. Zamiloval se do své studentky, Josefíny Čermákové...:   Zhrzená láska

O violistech koluje nejvíce muzikantských vtipů. Ještě více, než o dirigentech.

Víte například, proč nechodí violista na hřbitov? Protože tam je moc křížků.

Nebo víte, proč nechodí violista na nádraží? Protože neví, kdy má nastoupit.

A víte, jak vznikla viola? Výrobce houslí Stradivari se jednoho večera velmi opil a natáhl struny na futrál od houslí.

Tak doufejme, že si z Dvořáka kvůli jeho profesi nedělali ostatní srandu. Patrně si ji ale asi dělali. Víte proč? Protože byl violista. S Komzákovou kapelou vystupoval Dvořák na plesech, klasických koncertech, posléze i v novém českém divadle, kde uváděly skladby Smetanovy. Dvořák v orchestru působil mezi lety 1862 – 1871, to se například kryje s premiérami Prodanky, Dalibora nebo Braniborů v Čechách, které Dvořák poznal od hráčského pultu. Kromě těchto děl, poznal také opery Charlese Gounoda, Michaila Ivanoviče Glinky nebo Richarda Wagnera. Aby si přivydělal, působil Dvořák také jako soukromý učitel a ve volných chvílích skládal.

 

Antonín Dvořák své první skladby, patrně ze studu, velmi důsledně tajil, a proto, kromě jeho nejbližších přátel, nikdo nevěděl, že se věnuje kompozici. To se týkalo například i první symfonie z roku 1865.

Jeho první skladby byly Smyčcový kvintet op. 1 a Smyčcový kvarte op. 2. Třetí jeho skladba byla pravděpodobně První symfonie „Zlonické zvony“, jež vznikla mezi únorem a březnem 1865. Dvořák o tomto díle vždy tvrdil, že jej zničil záhy po vzniku a svou rukou psaném seznamu svých skladeb svou první symfonii mezi skladbami, které vlastnoručně roztrhal a spálil. Tato domněnka existovala až do roku 1923, kdy profesor Jindřich Feld objevil v pozůstalosti po dr. prof. Rudolfu Dvořákovi (shoda jmen) rukopisnou partituru, kterou prý koupil u antikváře kdesi v Německu. Jak se tam tedy partitura dostala, když ji skladatel spálil? Dvořák prý říkal svým žákům na konzervatoři příběh, jak jednou, když byl ještě mladý, zaslal partituru své symfonie do Německa na nějakou soutěž, zpět už ji ale nedostal. Když se ho pak studenti zeptali, co udělal, odpověděl: „Nic, sedl jsem a napsal si symfonii novou.“. Sedl si a napsal si symfonii novou, opravdu zajímavý přístup. První provedení první symfonie tedy proběhlo až 73 let od jejího vzniku, v roce 1938. Ačkoliv se to v partituře nepíše, symfonie prý měla název Zlonické zvony, který ji zůstal dodnes.

 

 

Dvořák složil řadu symfonií, ale v jejich číslování začal byt pěkný zmatek. V pořadí šestá vyšla tiskem jako první, a tak měla označení číslo 1:  Zmatek v symfoniích

Čtyři měsíce po dokončení utajené první symfonie, pustil se Dvořák, vzhledem k tomu, že mu z Německa nevrátili partituru, do symfonie druhé. I o tomto díle panovala legenda, že ho sebekriticky zničil. Nebyla to však pravda, před destrukcí jí prý zachránil jeho tehdejší spolubydlící a kolega z orchestru Mořic Angr, který onu partituru určenou k destrukci zabavil pro pohledávku, kterou přispěl na její vazbu!

 

 

Antonín Dvořák žil nějaký čas také v Americe:   Dvořák v zemi neomezených možností

Přesto, že se mu v Americe nesmírně dařilo, neuvěřitelně postrádal svou rodinu, přátele a rodnou zem a tesknil:   Teskno po domově

Zjistit více o:   Česká hudba za Dvořáka   Romantismus    Bedřich Smetana    Johannes Brahms     Zmatek v symfoniích  

 

Autorem textu: Patrik Červák