Fackovaný Ondrej Lenárd

Ondrej Lenárd se narodil ve slovenské vesničce do skromných poměrů. Matka byla v domácnosti, otec se živil truhlařinou. Hudební zázemí tedy spočívalo pouze amatérském hraní otce na housle. Ten jednou malému Ondrejovi koupil staré piano v děsivém stavu a po důkladné opravě ho na něj nutil hrát navzdory skutečnosti, že dítko neumělo noty. Když Ondrej nenacházel ty pravé tóny, pomohl mu k nim otec pohlavkem.

Je tedy překvapivé, že Ondrej u hudby zůstal. Bez jakýchkoli dirigentských zkušeností se mu podařilo udělat přijímačky na VŠMU v Bratislavě, protože se mu dirigování jednoduše líbilo. Už ve druhém ročníku mu nabídli práci sbormistra v opeře Slovenského národního divadla. Myslel si, že mu svět leží u nohou, ale naštěstí se rychle vrátil do reality. Tvrdě pracovat, získával zkušenosti a dnes je z něho jeden z nejuznávanějších dirigentů. Když stojí Ondrej Lenárd před orchestrem, zažívá divák s ním a díky němu celou škálu emocí.

Dirigování je ovšem fyzicky náročné, protože při něm dirigent celou dobu stojí. Ondrej Lenárd si ale našel koníčka, který mi pomáhá i v jeho věku „udržet se na nohou“. Miluje zahradničení, při kterém má dostatek pohybu a které mu pomáhá s kondičkou.

V současné době je Ondrej Lenárd šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu a raději tak diriguje koncerty. Bytostně totiž nesnáší moderní až extravagantní pojetí oper. Takovým se vyhýbá a jak sám říká, zvedá se mu z toho žaludek.