Romantismus

Jeden z posledních velkých uměleckých směrů, jehož počátky sahají do konce 18. století a který v některých osobách přetrvává až do poloviny století dvacátého. Základem romantismu byl obrovský, někdy až přehnaný důraz na citovost, na individualitu jedince/umělce a na nacionalitu. Jedním z velkých důsledků romantismu je vznikání národních škol. Základy romantismu vznikají ve hnutí Sturm und drangBouře a vzdor, jejímiž hlavními představiteli byli Friedrich Schiller a Johann Wolfgang Goethe, jehož román Utrpení mladého Werthera rozpoutal doslova vlnu přehnané emocionality a mladí chlapci se v hrdinovi románu vzhlíželi. Určitě daleko více než dnes může kdokoliv vzhlížet k hollywoodským hvězdám – chodili oblékaní jako on a po vydání románu prudce stoupla vlna sebevražd zastřelením, způsobem, jakým si vzal Werther život. To naštěstí nemůžeme říct o fanoušcích například Kurta Cobaina, kteří maximálně chodili oblékaní, jako on, ale nakonec se přece jen nezastřelili brokovnicí. Romantismus se objevuje jak v literatuře, tak ale i v malířství a zejména v hudbě. V ní pak dělíme romantismus na:

  1. Raný romantismus – Franz Schubert, Robert Schumann, Felix Mendelssohn Bartholdy
  2. Vrcholný romantismus
    1. Novoromantismus – Franz Liszt, Bedřich Smetana, Hector Berlioz
    2. Klasicko-romantická syntéza – Johannes Brahms, Antonín Dvořák
  3. Pozdní romantismus – Gustav Mahler, Richard Strauss, Sergej Rachmaninov

Devatenácté století může končit rokem 1900, ale konec 19. století jako takového, to znamená romantismus a jeho přehnaně citový charakter, může se někdy datovat až do roku 1914. Roku, kdy začíná první světová válka a kdy končí tzv. Dlouhé devatenácté století, které se ohraničuje roky 1789 a 1914.

Kdyby se nejdéle žijící člověk planety, Jeanne Calment (1875 – 1997) narodila roku 1789, mohla by jako malá být na premiéře jednoho z posledních Mozartových děl nebo vidět na vlastní oči popravu Ludvíka XVI. Její smrt v roce 1911 pak kryla by se s premiérou Stravinského Petrušky nebo téměř s potopením Titanicu. 

Bedřicha Smetanu samozřejmě bereme jako veliký romantický zjev devatenáctého století, jenže nesmíme zapomenout na to, že umělecké styly nekončí vždy například posledním dnem v měsíci určitého roku, jak se to někde na školách může vyučovat. Staré styly přežívají ještě dlouho poté, co nastoupí něco nového a někdy i poté, co to nové skončí a začne ještě něco novějšího. A pak ještě když to nové už dávno skončilo, to novější už je také pasé a nastoupí ještě něco modernějšího (to se stalo například německému skladateli Richardu Straussovi). Takže pro příklad: kdyby Mozart nezemřel v pětatřiceti a dožil se nějakého normálního věku, Bedřich Smetana by se narodil v roce, kdy by Mozartovi bylo pouhých 68 let. Anebo si to můžeme srovnat například s velikým barokním autorem Georgem Friedrichem Händelem – Smetana se narodil 65 let po jeho smrti. To i našim prarodičům je často více, než pětašedesát. 

Třeba zmíněný Richard Strauss se narodil roku 1864, v době, kdy Německo ještě nebylo pod rukou Otto von Bismarcka sjednocené a umírá roku 1949, kdy se po německých ulicích procházejí američtí vojáci se samopaly a pískají si muzikálové melodie, a kdy se v Sovětském svazu uskutečnil první úspěšný test atomové bomby. Strauss sám o sobě říkal, že přežil sám sebe. A měl pravdu. Ač prožil většinu svého života ve 20. století, svou tvorbou a zjevem však spadá do století devatenáctého. Jeho kompoziční styl byl pozdně romantický jak v roce 1890, tak v roce 1909, tak ale i po skončení druhé světové války po roce 1945. Zatímco Strauss tedy neustále dokola drápal své romantické kusy, kulturní prostředí kolem něj se měnilo doslova před očima; Straussův romantismus se kryje a přesahuje do Schönbergovy atonality, Stravinského a Bartókova folklorismu, dodekafonie druhé vídeňské školy, neoklasicismu, který ovládl více jak dvě dekády mezi 20. – 40. léty 20. století a nakonec i nově vznikajícího serialismu, multiserialismu a letních skladatelských kurzů v Darmstadtu, kde se vytvářely takové hudební experimenty, o kterých by se Straussovi nezdálo ani v těch nejdivočejších nočních můrách.

Zjistit více o:   Česká hudba za Dvořáka   Antonín Dvořák    Bedřich Smetana    Johannes Brahms    Rusko v téže době