Seznamte se, blogger Patrik Červák

 

Hudbě se věnuje od čtyř let a ve svých pětadvaceti letech jí doslova žije. Když o ní nemluví, tak o ní píše, když jí nehraje, tak jí poslouchá. Patrik Červák je zkrátka ukázkový milovník klasiky. Než si nechal narůst vousy, lidé v něm viděli Daniela Craiga, Brada Pitta, dokonce i Chrise Martina. Teď, s vousy, je Bedřich Smetana, Rasputin, častokrát i Lenin nebo jiný ruský revolucionář, popřípadě utopický socialista 19. století nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Může to být tím, že se obléká tak, jak se obléká… Když se vydržíte dívat na reklamy na TV Nova, můžete ho vidět v reklamě na rybí olej v roli norského otce. 

 

Dítko školou povinné
Patrikův hudební život začíná stejně jako u všech dítek v základní umělecké škole. V šesti letech začal hrou na flétnu, v sedmi přidal klavír a v osmi, kdy mu narostly druhé přední zuby, vyměnil flétnu za klarinet. V jedenácti letech se vrhá na klasické studium na česko-anglickém gymnasiu v Českých Budějovicích, v kvintě ale úspěšně skládá přijímací zkoušky na českobudějovickou konzervatoř, obor klavír. Na bedra si tak bere souběžné studium gymnasia i konzervatoře. To ale je pro Patrika málo. V maturitním ročníku ho čekají další přijímací zkoušky na českobudějovickou konzervatoř, tentokrát obor klarinet. Po konzervatoři přichází brněnská muzikologie, ale státnicemi v roce 2019 jeho studium neskončí. Letos úspěšně složil přijímací zkoušky na JAMU, obor dirigování orchestru. 

Hudba první poloviny 20. století láskou na celý život
Bez hudby zkrátka neudělá ani ránu. Z klasické hudby má nejraději období 20. století, zejména pak první poloviny; hudbu Igora Stravinského, Pařížské šestky - zejména Francise Poulenca a Daria Milhauda, Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče, Bély Bartóka, Bohuslava Martinů nebo Sergeje Sergejeviče Prokofjeva, ale i Schönberga nebo Berga. Z druhé poloviny 20. století nejraději poslouchá nebo hraje hudbu Alfreda Schnittkeho, Philipa Glasse nebo Krysztofa Pendereckého. To ale neznamená, že si neposlechne Saint-Saënse, Dvořáka, Beethovena nebo Heinricha Ignaze Franze von Biebera. Co si však neposlechne, je Wagner, Chopin nebo Skrjabin. Co se týká jiných žánrů, neposlouchá žádné. Tedy ne až tak doslova. Hudbu zejména 60. a 70. let 20. století, kapely jako Rolling stones, Beatles, The Doors nebo Pink Floyd, si poslechne, ale neujíždí na nich každý den. 

 

Dirigent Temelínu
Ačkoliv po konzervatoři nepokračoval ve studiu klavíru na akademii, věnuje se mu stále, zejména v sextetu s názvem Francisextet. Současně diriguje Dechový orchestr Temelín. Netrpělivě také čeká na zkoušky s brněnským experimentálním divadlem Husa na provázku, kde se bude podílet na hudební složce Balady pro banditu.

Hudba kritickým perem
O hudbě ovšem také píše. Dalo by se říci, že je to grafoman. Kromě psaní textů pro digitální smetanku si můžeme přečíst jeho kritiky na brněnské hudební dění na internetovém portálu Opera plus. 

Bloger o blogerovi
„Abych se nevěnoval hudbě, se příliš často nestává. Musím buď číst literaturu týkající se hudby, psát ony texty, které souvisejí s hudbou, nebo cvičit na klavír. Když mám však chvíli volna, hraji počítačové hry. Taková má klasika jsou hry ze série Call of Duty nebo Assasin´s Creed, popřípadě Battlefield. Dále například GTA V nebo Zaklínač, zejména třetí pokračování s názvem Divoký hon. To je naprosto geniální hra, i se všemi svými dodatky. Mimo hraní na počítači se také rád dívám na seriály; poslední, který jsem viděl a který mě uchvátil, byl Mladý papež od Paola Sorrentina, předtím například obě dvě série Farga nebo The Knick, popřípadě i Peaky Blinders nebo Game of Thrones.“

Blogger o blogu
Líbí se mi, že to je blog, který si může individuálně přečíst, kdo chce, a nenalívají se ty informace mladým divákům z donucení, jako to bývá na některých výchovných koncertech. To je to nejhorší, co se může stát, protože u většiny z nich to způsobí naprosté znechucení vážnou hudbou. A pokud je nebaví, tak by se jim nutit neměla. Oni pak časem zjistí, že jim, dle termínu Pierra Bourdieu, chybí onen kulturní kapitál, mohou si pak připadat i méněcenně a to může také způsobit i prohlubování sociálních rozdílů v pocitu, že jsou utlačováni snoby, kterým se vážná hudba líbí. Co se týká perliček, u některých autorů ty zajímavosti zkrátka nejsou, takže se nějaká zajímavější situace v jejich životě musí podat trochu zábavněji. Nesmíme zapomínat, že všichni velcí skladatelé minulosti byli lidé tak, jako my, tudíž zažívali úspěchy i pády, ale i trapné situace, kterým se, pokud jste člověk, nevyhnete.